úterý 15. prosince 2015

Profesionální deformace matky na mateřské

To tak jednou výjimečně máte celý víkend pro sebe, jelikož je prcek u prarodičů. Jak si ten víkend naplánujete? Kór před Vánocema?

Ano, já jsem si naplánovala pečení lineckého cukroví a žehlení :D

Těsto jsem měla nachystané už od pátku, ráno jsem vstala a začala vykrajovat. A říkám si, sakra, co to dělám?
Měla bych si to volno taky trošku užít, ne? Manžel měl službu, takže jsem de facto měla prostor jen sama pro sebe. 
A tak mě napadlo, zajedu si do obchoďáku! Obejdu parfumérky, v klidu všechno očuchám, aniž bych musela řešit, kde z jaké poličky zase prcek něco vytáhne nebo nedejbože rozbije. A dám si v klidu kafe sebou a budu si pomaličku chodit s tím kafe v ruce a ne v držáku na láhev u kočárku.



Takže jsem si naplánovala výlet do Nové Karolíny. Já vím, že je to strašně komerční a bla bla, ale když já miluju vánočně nazdobená nákupní centra!

Když jsem se začala chystat, přišel první zádrhel - kde já mám krucinál nějakou kabelku? Všude sebou totiž nosím přebalovací tašku.

Kabelku jsem nakonec objevila zapadlou někde ve skříni. Když jsem si ji balila, hlavní myšlena, která se mi honila hlavou, byla - hlavně nezapomenout pleny a dudlík.

Fajn, do Ostravy jsem zdárně dojela. Volant jsem měla úplně propocený, jelikož všude chodím pěšky s kočárkem a auto jsem řídila naposledy někdy v roce 1894. Byl problém zaparkovat, to se dalo čekat, dva týdny před Vánocema. Ale já kromě toho ještě řešila, abych zaparkovala tak, abych měla dost místa na vytáhnutí prcka ze sedačky.

No, vlezla jsem do Karolíny a šla rovnou pro to kafe.



Ale ve výsledku jsem si to fakt užila, hlavně proto, že jsem měla už dávno všechny dárky nakoupené a jen jsem si obchody prohlížela. Hezky pomaličku jsem si prošla Tiger (a dokoupila ještě nějaké vánoční dekorace), Nanu Nana, Marks and Spencer, vlastně všechny takové ty nehadrové obchůdky, které fakt miluju a na které nikdy není čas, jelikož prcka běhání po obchodech nebaví (je to chlap) a manžela nebaví na mě čekat.



Jediné, co jsem ještě chtěla koupit pod stromeček, byla nějaká knížka pro prcka. V Karolíně je celkem velká prodejna Dobrovského a mají tam opravdu úžasný výběr dětských knížek. Takže jsem si hezky sedla a prohlížela jednu za druhou.
No a aby nebylo manželovi líto, tak i jemu jsem něco koupila. Jelikož jsme oba milovníci Hvězdných válek (on teda víc) a jelikož se blíží premiéra nového dílu, a jelikož teď mají nějaký merch opravdu v každém obchodě, koupila jsem mu R2D2 plechovku-kasičku s čokoládovými bonbóny ve tvaru hlav Stormtrooperu a Darth Vadera. Mam hrozně ráda tyhle blbůstky :)



A sobě jsem nekoupila samozřejmě nic, kromě toho kafe :D



pátek 4. prosince 2015

Skřítek..

Blíží se Vánoce a konec roku.
Miluju tohle období.
Nutí mě hodně přemýšlet. 
O životě.
Loni jsem si snad poprvé v životě dávala do nového roku předsevzetí.
Ne jedno, ale rovnou pět.




1. Přečíst alespoň pár knih - povedlo se!
2. Přestat kupovat hadry - povedlo se!
3. Přestat tolik utrácet za kosmetiku - povedlo se! Můj největší letošní úspěch, za celý rok jsem vypotřebovala jen dva (!!!) šampóny.
4. Jíst víc zdravě - no, pořád je mým oblíbeným jídlem pizza :D




A pak jsem přidala ještě páté předsevzetí - přestat sledovat české blogerky. Jo, ono občas zkouknout nějaké video na odlehčení je fajn, ale proboha, nechápu jak muže někdo smrtelně vážně řešit blogy o šminkách! PLH si myslí, že je blogový dinosaurus, protože píše AŽ 4 roky. Teri Blitzen všichni hejtujou, protože udělá ze srandy video o pečení, o kterém nic neví. Kdekdo se hroutí, že se nedostal do finále nějaké pitomé materialistické soutěže. Neuvěřitelný konzum a stupidita. Nemluvě o tom, že z mnoha kanálu se stal bulvár...
Dneska sleduju už jen Inu T. a Vintage blog, tam je alespoň vidět originalita. A taky občas Ordinary Life, tam se člověk občas fakt něco doví. A mám ráda Teri, i když je mi skoro třicet, ale ta holka mi mezi těma všema pubertálníma holčinama připadá jediná inteligentní.



Užívejte si adventní období, pečte, uklízejte, choďte na procházky, koukejte na vánoční (nebo jiné) filmy (doporučuju třeba Miluj souseda svého) a nekoukejte na beauty blogerky ;)


úterý 1. prosince 2015

24 filmů do Vánoc

Konečně! Prosinec!
Můj nejoblíbenější měsíc v roce :)

Jsem ten typ člověka, co má na Vánoce všechno připravené už hodně dopředu. Předvánoční úklid dělám v listopadu (letos jsem dokonce i vymalovala kousek stěny), dárky nakupuju už od října (občas už od léta), takže jakmile začne advent, dodělám vánoční výzdobu bytu, včetně stromečku a už si jen užívám tu předvánoční atmosféru. Klídek, pohoda, čaj, svíčka a filmy.

Letos jsem si řekla, že si udělám takový rituál a každý den do Vánoc si pustím jeden oblíbený vánoční film. Tři oříšky pro popelku nepočítám, jelikož ty budou určitě dávat na Nově na Štědrý den. A beztak budou den nebo dva dny předtím dávat na Primě Lásku nebeskou. Ale nevadí, klidně se na to můžu podívat po sto padesáté čtvrté :D



Takže, přikládám seznam mých oblíbených vánočních/zimních filmů a pohádek, kdyby si někdo chtěl udělat takový takový rituál :)


Sám doma

Sám doma 2: Ztracen v New Yorku

Sám doma 3

Legenda o Vánocích (Joulutarina)

Jiskra (Prancer)

Bíle Vánoce

Dárek z lásky

Lásce na stopě (Serendipity)

Láska nebeská

Malé ženy

Meet me in St. Louis



Wonderful Life

Zázrak v New Yorku

Základ rodiny

Zatímco jsi spal

Prázdniny

Přežít Vánoce

Zvonilka a tajemství křídel

Vánoce naruby

Pelíšky

Merry Christmas, Mr. Bean

Grinch

Střihoruký Edvard

Tři oříšky pro Popelku



sobota 21. listopadu 2015

Jak jsem zase jednou akorát záviděla a jak si někteří lidé hezky protiřečí...

Reakce na můj článek o paní Kiedroňové jsem samozřejmě očekávala. Byly vesměs pozitivní (a to i ze stran fyzioterapeutů), takže mě to potěšilo, to je jasné.

Samozřejmě byly reakce i negativní. S tím jsem počítala a nijak mě nepřekvapily. OVŠEM - ani jedna z těchto reakci nebyla konkrétní, nenašla jsem ani jeden rozumný argument, nikdo se nevyjadřoval k nebezpečným praktikám Kiedroňové, aby se jich třeba rozumně zastal, vysvětlil, nic. Jednalo se pouze o reakce typu, že na mě někdo podá žalobu, že bych se měla omluvit, článek smazat (kde to jsme, v ČSSR?) a hlavně, že závidím.

Nemám tušení, opravdu nemám, co konkrétně závidím. Nějak mi to zatím nikdo nebyl schopen vysvětlit.

Závidět osobě, která si protiřečí, dělá na svých stránkách ostrou cenzuru, jakékoli nesouhlasné komentáře maže, z rozumně vedené diskuze maže svoje příspěvky, aby "zahladila" důkazy, to jaksi nemám zapotřebí.

Dost často se objevila i narážka na mou zdánlivou anonymitu. No, internet není anonymní, i když v téhle představě spousta lidí žije. Není problém si člověka najít. Navíc, píšu blogy už tak dlouho, že je moje přezdívka docela profláklá, bývaly doby, kdy i v reálu mi nikdo jinak než Onni/Onnea neřekl. To, že mě nezná K-Team, není můj problém.

Prý jsem sama v životě ještě nic nedokázala. Tak já nevím, já si myslím, že jsem toho dokázala už dost. Jako dítě jsem chodila na lyžařské závody, na střední jsem vyhrála pár básnických soutěží, udělala jsem vysokou školu, napsala dvě diplomové práce, po škole jsem ihned pracovala, porodila jsem přirozeně zdravého syna, o kterého se nyní na mateřské starám a velmi mě to naplňuje, mám skvělou rodinu a jsem šťastná. To mi osobně připadá jako moje největší životní výhra. Navíc, je mi sotva třicet, až mi bude tolik co paní Kiedroňové, můžeme se bavit o tom, zda jste v životě něco dokázala či ne.

Rozhodně mě ale hodně pobavil fakt, že se můj článěk dostal do povědomí jakožo ten, který pry tvrdí, že paní Kiedroňová propaguje metodu vyřvávání. Buďto neumím číst svoje vlastní články, nebo jsem mimo, ale nic takového tam není.

Musím ale ještě říct něco. Paní Kiedroňová tvrdí, že prý metodu vyřvávání nepropaguje. Že prý nejlepší je s dětmi spát ve společně posteli. No, odkdy? Není to totiž tak dávno, co zarputile tvrdila, že dítě má spát ve vlastní posteli, s kvalitní, pevnou a tvrdou matraci.

A aby to zas nebylo, že si všechno vymýšlím a někoho ze závisti poškozuju, předkládám scany odpovědí z poradny paní Kiedroňové, ať si každý může udělat obrázek sám:





¨
Já nevím jak vy, ale já v tom vidím totálního Estvilla.

Ještě něco z jejích úžasných knih...


A nakonec ještě něco o šátcích...


Jak jsem říkala mnohokrát. Ať si každý dělá se svým dítětem, co uzná za vhodné. Ať si klidně věří přeslazeným, infantilním slůvkům. Já si s dovolením budu používat vlastní mozek...

(Scany jsou použité z facebookové skupiny Hnutí pro nepřirozený porod, ovšem rady pocházejí většinou z chatu Sama doma)

pátek 6. listopadu 2015

Půl roku s jógou

Józe jsem se začala intenzivně věnovat v květnu. Jak se změnilo moje tělo?


Hodně.


Balanc
- úplně se změnil. Díky Wii Fit a balanční podložce můžu ten rozdíl vidět. Nejspíš nikdy nebudu mít rovnováhu úplně přesnou na obě strany, kvůli úrazu z dětství, ale rozhodně se mi podařilo svůj postoj vyvážit.

Plíce
- díky tomu, že hodně ásan se provádí v takové pozici, která dělá dýchání složitější, si člověk plíce opravdu vytrénuje. Onehda jsem si byla zaběhat. Naposledy jsem pravidelně běhala v době, kdy to ještě nebylo IN, takže jsem čekala, že vypustím duší. Ale nestalo se :)

Ohebnost
- tak tady jsou vidět výsledky nejvíc. Mým cílem bylo dosáhnout v předklonu dlaněmi na podlahu, ale dokážu už i dát čelo ke kolenům. Také mám mnohém víc ohebnou páteř. A vlastně všechny klouby. Když jsem začínala cvičit a chtěla provést pozici Stromu, nedokázala jsem příliš ohnout koleno. Teď už dám chodidlo až ke stydké kosti. Také u Mostku se mnohem víc prohnu.



Svaly
- narostly mi i tam, kde jsme netušila, že nějaké mám :D musím ale říct, že necvičím jen jógu, občas to střídám s posilováním, aerobním cvičením a poslední dva týdny cvičím kombinaci jógy a Jillian Michaels.

Bolest
- podle knihy Jóga - krok za krokem, jsem začala praktikovat různé varianty diamantového sedu. Především s překřížením chodidel a položením nártu na achillovu šlachu. V knize se píše, že je to vhodné především při problémech se zažíváním a je pokud tato pozice bolí, něco je špatně. No, bolet mě přestala :)

Síla
- nejen fyzická, ale i vnitřní. Cítím se líp, tak nějak jinak.

Váha
- tohle by asi všechny zajímalo nejvíc. -2 kg. Což je jako dva dny průjmu :D ačkoli po tom průjmu se váha vrací zpátky, u mě zůstává. Ale díky Wii balance board, kde se váha měří opravdu přesně, vím, že váha kolísá neuvěřitelně, každý den. Během dne je jasné, že člověk váží ráno měně než večer, ale když se dívám na můj graf, je to jako sinusoida. Půl kila sem, půl kila tam. Nakonec jsem z toho byla tak vystresovaná, že jsem se vážit přestala. O tomhle to prostě není. Fakt ne. A hlavně, musela bych držet dietu, což nedělám. Jasně, snažím se jíst zdravě, ale občas prostě jim pizzu, nutellu, sladkosti, slané ořechy, nebo máminy obědy. Nevím, jestli jsem líná, mám slabou vůli, nebo prostě v omezování se nevidím smysl. Tak to prostě je.



Pořád mám ještě hranice, přes které zatím nemohu přejít. Částečně mi v tom brání i moje nadváha, překáží mi břicho. Některá místa se ohýbají a přizpůsobují hůře a trvá to dlouho. Mám také problémy s rukama, dřív jsem si nevšimla, jak omezený pohyb mají. Částečně to připisuju tomu, jak jsem v mládí padala na lyžích (a že to občas byly pády, naštěstí jsem neměla nikdy nic zlomeného), a jistě za to může i fakt, že s rukama člověk nic moc pořádného nedělá.

Navíc, nedá se říct, že bých cvičila extra pravidelně. Pravidelnost totiž nesnáším. Teď mám období, kdy cvičím opravdu každý den. V létě jsem ale cvičila třeba jen 3x týdně, hlavně když byla vedra. Hot jógu opravdu praktikovat nehodlám :D

Ale baví mě to, a to je důležité.

úterý 3. listopadu 2015

Eva Kiedroňová a její propagace nekompetence rodičů

V poslední době je velmi "moderní" tzv. kontaktní rodičovství. Říkám moderní, ale faktem je, že je to něco tak přirozeného, že by o tom člověk vlastně neměl ani moc přemýšlet. Kontaktní rodičovství propaguje nošení dětí v šátku/nosítku, společné spaní, dlouhodobé kojení, a jednoduše řečeno, dopřání dítěti kontaktu s rodiči.



Začíná to už v těhotenství, pokračuje při porodu, těsně po něm, ale i v následných letech. Znamená to, že dítě máte pořád u sebe, nenecháváte ho vyřvat a především nasloucháte jeho potřebám. Znamená to, že praktikujete bezplenkovou metodu či naopak nenutíte dítě chodit na nočník, když na to ještě není připravené. Nosíte dítě v šatku a máte jej pořád u prsu, či naopak, pokud se v šátku vzteká, je do něj prostě nedáváte. Ve všem nasloucháte tomu dítěti. Spíte s ním společně, dokud nezačne toužit po vlastním prostoru a je jedno, jestli to je ve dvou letech, nebo ve dvou měsících. A tak jsem třeba já nikdy svoje dítě, když bylo malinké, nenosila ve vertikální poloze, jelikož to nemělo rádo. Jednoduché, ne?

Ne pro všechny.
Bohužel žijeme v posttotalitním státě, kdy je kompetence rodičů stále narušována. Pořád má mnoho rodičů pocit, že není sám o sobě dobrým rodičem a že "odborníci" to vědí lépe. A tak si ženy nechávají porodit své dítě "odborným" nemocničním personálem, nebo platí těžké peníze za to, aby se naučily, jak své dítě správně nosit.

Jedním takovým "oborníkem" je i Eva Kiedroňová. Žena, která ze sebe dělá odborníka prakticky na všechno (v Sama doma radila i ohledně dětské výživy), propaguje sebe samu jakožto znalce známého a oblíbeného i v zahraničí (přitom třeba ve Švýcarsku, kde žije jedna moje známá, a sama dělá kurzy šátkování a BKM, o ní nikdo jakživ neslyšel).

Ona sama propaguje myšlenku, že na rodičovství by se měly pořádat speciální kurzy. To jako vážně?

Moje názory na tuto paní jsou vysoce negativní a to hned z několika důvodů. Na začátek bych ráda citovala názor psycholožky Michaely Mrowetz:

"Nejen podle výzkumů neurovědců, etologů, vývojových psychologů, pediatrů a psychiatrů zabývajících se attachmentem a psychopatologií vztahových vazeb, medicinských zkušeností, ale také z hlediska empirie se jeví doporučení uváděná paní Kiedroňovou jako poškozující, evidentně vycházející z nenahlédnutých kulturně podmíněných separačních a totalitních praktik zeslabujících rodičovské kompetence a s možným negativním dopadem na pevnou láskyplnou vzájemnou vazbu v rodině a také vedoucích k vyhasnutí přirozených instinktů a reflexů dítěte vysílat rodičům signály pro jejich péči – souhra reflexů dítěte a pečujících instinktů rodičů vede k synchronnímu chování obou a k vzájemnému porozumění a péči."

Důležité jsou v tomto případě i názory fyzioterapeutů, které se dá obecně shrnout do věty "dítěti ve vývoji nijak nepomáhejte". Je známo, že dítě by nemělo být v chodítkách, hopsadlech, mělo by chodit bosé či v "barefoot" botách, nemělo by se mu nijak pomáhat ve vývoji třeba tím, že ho budeme držet za ruce (či jakkoli jinak) a učit jej chodit. Ovšem tento názor jaksi paní Kiedroňová, ačkoli si hraje na velkého odborníka, nesdílí.


Velmi "cennou" radu najdete i přímo v její knize:


Dítěti se nemá pomáhat NIJAK. A je jedno do jak sladkých slůvek tu pomoc zaobalíte.

Samostatnou kapitolu představuje její propagace polovysypané peřinky. Docela dlouhou dobu se mi zdálo, že tento zvyk je už přežitek, ale není. Péřová peřinka je v ČR používana hezky dál. Co na tom, že je už dávno dokázáno, že dítě se v ní neuklidňuje proto, že se v ní cítí dobře, ale proto, že se v ní přehřívá. A že vázaní dítěte do peřinky mu brání v jeho přirozenému vývoji. A že pro zabránění příliš častého Moorova reflexu stačí velká bambusová plena, případně zavinovačka Red Castle. Marketing spojený s nejistotou rodičů je prostě mocný. Nemluvě o tom, že ona propaguje používaní peřinky při kojení, čímž de facto odmítá kontakt skin-to-skin, který je při kojení tak důležitý (a pokud žena nekojí, ještě důležitější). Pozn.: dodatek - citace z webu EK:

"Novorozenec je tak slabý a snadno unavitelný, že při namáhavém sání z prsu jenom ocení pohodlí polohy, kterou mu peřinka nabízí. Většina dětí do cca 6-8 týdne věku je sáním tak vyčerpaná, že při kojení usíná. Proto je ideální, když je tak malé dítě při kojení v peřince. Peřinka mu nabízí stabilní teplotu i polohu nejenom při sání, ale i při přehmatech do polohy k odříhnutí a poté uložení do postýlky. Dítě kojené bez peřinky musí nejenže rozdělit svou energii mezi držení končetin i hlavičky u prsu, ale navíc je neustále buzeno a rušeno ze spánku při každém přehmatu či změně polohy v průběhu sání i po nakojení i přesto, že se mu chce bytostně spát. Pak není divu, že se často stává, že dítě usíná u prsu unavené a přitom nedostatečně nasycené. Po odříhnutí a uložení je pak nejenže stále hladové, ale navíc rozhozené z neustálých změn i nepohodlí v postýlce, byť na kvalitní, ale pevné a pro ně tvrdé matraci, na které nemůže usnout ani pohodlně spát. Běžně se pak stává, že maminky kojí za sebou v intervalech kratších než 2 hod., což je čas potřebný k úplnému strávení mléka. V případě spojení natráveného mléka s čerstvým mlékem dochází k chemickým trávicím procesům, které způsobují zvýšenou plynatost, nadýmání a bolesti bříška. A bludný kruh se uzavírá."


"Malé děti přirozeně a instinktivně vědí, jak vyřešit své problémy. Pozorujte chvíli plazící se kojence či batolata, plazí se po kolenou, hrudník mají na zemi a často zaujímají balaásanu. Mnohé děti často řeší touto polohou při spánku nadměrné produkce hlenu. Nejhorší je, že některé matky děti neustále obracejí do polohy na záda a různými přikrývkami a pytli jim znemožňují tuto polohu. (...) Indické děti, vychovávané na zemi a ležící na zemi, mají nádhernou páteř. Ještě jsem neviděl Inda, který by se nedokázat dotknout rukama prstů na nohou."

Ale co, ať si každý dělá se svým dítětem to, co uzná za vhodné, že?

Až na to, že paní Kiedroňová, mimo jiné, propaguje metodu vyloženě ZAKÁZANOU A NEBEZPEČNOU, a to je používaní peřinky v autosedačce!

"A nakonec peřinka je ideálním podkladem pro dítě do cca 3. měsíce věku také do autosedačky. Pak už jenom podle počasí volíme větší či menší založení cípů peřinky pod dítě nebo překrytí dítěte cípy peřinky. Poloha dítěte na peřince mu nabízí i v autosedačce nejenom pohodlnou a symetrickou polohu s rozloženým těžištěm, ale také pocit jistoty, bezpečí a tepla."

V každém návodu u autosedačky se dočtete, že pod pásy autosedačky se nesmí dávat nic, maximálně lehká mikina nebo svetřík. Pásy sedačky musí přesně doléhat na ramena dítěte. Jelikož jsem v tomto odvětví pracovala několik let, tak vím, že když máte spatně zapnuté pasy, může autosedačka nadělat víc škody než užitku. Ovšem toto paní Kiedroňové vůbec nevadí a směle tuto praktiku propaguje dál.


Jen tak mimochodem, ani ta kombinéza není přípustná. Pokud je dítěti v autosedačce zima, je třeba používat speciální deky či fusáky, které mají otvory přizpůsobené pásům.

Jak je vidět, Eva Kiedroňová má opravdu hodně fanoušků a některým rodičům vůbec nepřipadá divné, ze své děti poutají v autosedačce v peřinkách. Asi jim nedochází, že při sebemenším nárazu děti z autosedačky vypadnou.

Zde byla fotografie dvojčat v peřinkách v autosedačkách. Fotografie byla pořízena v třinecké porodnici před několika měsíci a na žádost autorky jsem ji smazala.
(Zajímalo by mě, zda se autorka mezi napadáním alespoň trochu zamyslela nad tím co dělá...)

Eva Kiedroňová také samozřejmě propaguje další skvělý produkt ze své sbírky - péřový polštářek. Asi neslyšela doporučení, že dítěti by se do roka nemělo dávat do postýlky nic, ani plyšáky či deku (samozřejmě zase záleží na zdravotním stavu dítěte), kvůli riziku SIDS. Jak se řeší případná alergie dítěte na peří je už asi ve hvězdách. 

Ale když se něco dobře prodává, proč nad tím přemýšlet? Koneckonců, chodítka se prodávají taky...

Je mi jasné, že tímto článkem budu zase někomu pít krev a dost možná mě tady napadne dcera Evy Kiedroňové, která mě otravovala už i na soukromém FB, když jsem s její matkou jednou vedla diskuzi právě o peřince v autosedačce (a kterou sama paní Kiedroňová smazala po tom, co ji tam víc lidí napsalo, že je to nebezpečné). Dcera za svou matku také hezky lobbuje pod cizími jmény, třeba i na Emiminu. Vzhledem k tomu ale, že její matka na svých kurzech propaguje její porod, který mají natočený a je na něm hezky vidět epidurál, nástřih a další zhovadilosti, jakožto krásný příklad přirozeného porodu, myslím si o tom svoje ;) 

Ženy! Matky! Vykašlete se na nějaké kurzy! Věřte samy sobě, poslouchejte své dítě, noste jej tak, jak mu vyhovuje, k tomu nepotřebujete ovládat nějaké naučené polohy, vaše dítě vám všechno řekne samo! Nenechte se ošálit hezkými slůvky a infantilním vyjadřováním. 

Nakonec bych chtěla ještě říct, že Eva Kiedroňová je na Třinecku populární již dlouho. A byla i v době, kdy jsem byla dítě, a tak se její "učení" dostalo i k mé matce. Ta jej ale odmítala, naopak už tehdy poslouchala víc rady své kamarádky ortopedky, která radila děti co nejvíc nosit a tulit bez peřinky. Musím říct, že v mém okolí jsem jedna z mála, co má v dospělosti názor na výchovu dítěte totožný se svou matkou a nikdy jsme si tak nerozuměly jako teď, co je babičkou. 

"Eva Kiedroňová je přesvědčena, že rodičovství je nejdůležitější poslání v životě lidí, na které by mělo vzniknout seriózní vzdělání. Rodiče by měli nejdříve znát, jak o dítě pečovat a jak si s ním hrát ve prospěch jeho zdraví a v souladu s jeho potřebami, náladou a psychomotorickým vývojem. Vlastní péči je pak potřeba propojit s citem a intuicí." 

Já jsem naopak přesvědčená, že na rodičovství žádné kurzy a školení potřeba nejsou. Ovšem vzhledem k tomu, že první měsíc můj syn spával na mé hrudi a ne na tvrdé podložce, jsem jej nejspíš trvale poškodila... 

Zdroje: Facebook a poradna Michaely Mrowetz 
Facebook a poradna Evy Kiedroňové
Kniha Jóga - krok za krokem (Dr. svámí Gítánanda Giri)
Kniha Něžná náruč rodičů 

úterý 27. října 2015

My favourite color is October

Po týdnu tmy, mlhy a deště se na nás zase usmálo slunce a přineslo ten nejkrásnější odstín zlatavé barvy - barvu podzimního listí. Zelená už skoro zmizela a převládá ta červeno-žluto-zlato-okrová, která v kombinaci s azurově modrou na nebi lahodí oku tak, že má člověk najednou nepopsatelně lepší náladu.
Říjen je prostě letos opravdu povedený a já si dělám radost nejrůznějšíma věcma.



V IKEA už mají vánoční kolekci. Nemusím si nic kupvoat, stačí mi kolem toho chodit. Ve schránce nám také přistál katalog Tescomy, kde člověk najde plno nejrůznějších hraček a pomůcek na vánoční pečení a já se toho už letos nemůžu dočkat! Občas, když večer nemůžu usnout, přemýšlím, jaké druhy cukroví letos upeču. V Tescomě jsem si také koupila sadu zdobících sáčku na perníčky, které teď mají v akci. Tyhle sáčky mají plastová zakončení, takže zdobení s nimi by mělo jít jedna báseň!



Nějak, ani nevím jak, jsem zabrouzdala do Mango Outletu a objednala si jezdecké legíny za 199 a svetr za 89 Kč. Nosí se skvěle, svetr je hrozně příjemný a lehký a za tu cenu - no nekup to.  Mango je jedna z těch značek, u které bych ani omylem nic nekupovala bez slevy. No, vlastně, ono jsou to de facto všechny tyhle konvenční značky. Proto jsme si onehda koupila podprsenku a top v Lindexu, každý kus za 80 Kč. Jinak bych tam asi nenakupovala...


Mám hrozně šikovného manžela. Kromě toho, že je nejhezčí, nejchytřejší, nejhodnější a nejlepší táta, je taky nejlepší kuchař v naši domácnosti (což není tak těžké, vzhledem k tomu, že já vařit vůbec neumím). A tak letos už podruhé vyráběl homemade pumpkin spice syrup, takže si domá děláme vlastní homemae dýňové latté :)



Halloween se blíží, takže kromě vydlabané dýně na balkóne s blikajícími LED světýlky, které mají připomínat oheň (opět výrobek manžela, je prostě stráááásně šikovný) nám doma děla společnost vysmátý duch (Kik).


Každoroční nával podzimní deprese letos překonávám díky józe. Navíc jsem teď začala cvičit kombinaci jógy a fitness podle Jillian Michaels, což mě každý den nabíjí neskutečnou energií! A taky jsem na sobě vypozorovala růst svalu na předloktí, kde předtím nebyly, což je super, jelikož o sobě vím, že ruce mám opravdu slabě, a tak některé ásany jsou pro mě problém.
Mám Jillian hrozně ráda, ani nevím proč, připadá mi děsně roztomilá, navíc mám buhvíproč ráda lesbičky :D



Před velkým Tescem už stojí vánoční strom, v Kauflandu se prodávají vánoční ozdoby, obchody jsou plně vánočních kosmetických balíčku a čokoládových figurek, v DM seženete skvělou zimní Balea kolekci, ale já si chci užít ještě chvilku ten krásný podzim a těšit se na 29.11. kdy začíná advent a ten nejkrásnější čas z celého roku :)




středa 7. října 2015

Debata s Respektem: jak (ne)rodí Češi (22. 9. 2015)




Opět tady máme jednu z mnoha veřejných diskuzí o domácích porodech. Jsou zde čtyři osoby, dvě, které jsou proti domácímu porodu a dvě, které jsou pro.

Když jsem to sledovala, ani jsem už snad ani nebyla rozčílená, jen se mi chtělo smát.

Pan docent, který je agresivní, arogantní, uhádaný a zabedněný, kterému rádoby leží na srdci blaho dítěte a naráží opět na to, že domarodky mají na srdci pouze blaho svoje. Jak se vůbec dá vést tato debata rozumně, když pan Svoboda prostě vůbec nepřipouští fakt, že ženy, které nechtějí rodit v porodnici, mají na prvním místě hlavně blaho dítěte. A že výsledkem porodu nemá být pouze dítě, které přežilo ve zdraví, ale i dítě, které nemá být ve stresu, má být ihned po porodu s matkou, nemá být nikam odnášeno, nemá být vystaveno nemocniční infekcí, nemá být natahováno. Ano, dítě má právo se narodit zdravé fyzicky. Ale má právo se narodit zdravé duševně.
Jak je v rozhovoru řečeno, Česká Republika NEDODRŽUJE postupy doporučené postupy WHO. V českých porodnicích se provádějí škodlivé, nebezpečné, i zakázané věci. Tak to prostě je.

A jasně, opět je třeba zmínit tu naší "úžasnou" statistiku. http://www.biostatisticka.cz/manipulace-novorozeneckou-umrtnosti-uz-zase/

A velmi krásně pan Svoboda popsal fakt, že když lékař neprovede během porodu vyšetření, dostane menší mzdu.

Opravdu se už musím jen smát...

pondělí 28. září 2015

Tradiční Apple Pie

No ano, globalizace, amerikanizace, tahání západních svátku do ČR... to všechno je strašně fuj!
Jak pro koho :)
Mi se ta stylizace líbí, a to hodně, je škoda, že u nás nemámě žádné pořádně podzimní svátky, se speciální výzdobou a speciálními pokrmy, tak jak je to o Vánocích. A tak si to trošku sama vynahrazuju. 
Letos poprvé jsem se pustila do vyzkoušení opravdu tradičního amerického jablečného koláče, jaký se objevuje ve všech filmech :)



Recept jsem hledala celkem dlouho, jelikož jsem nacházela dost podivných českých modifikací, rozhodla jsem se prošťourat Pinterest. A našla jsem.
Těsto na "páj" je obyčejné, prakticky bez chuti, jelikož tyto koláče se dělají jak ve sladké, tak i v různě slané verzi. O to víc si tak člověk může vyhrát s náplní.

Ingredience:

Korpus
2 a 1/2 hrníčku polohrubé mouky
2/3 hrníčku změklého másla
1 polévková lžíce sádla
1 polévková lžíce kokosového oleje bez vůně (pozn. lze použít jen to sádlo, nebo třeba heru)
špetka soli
asi 4 lžíce studené vody

Smícháme mouku se solí, přidáme máslo a hněteme. Postupně přidáváme sádlo a olej. Do výsledného těsta přidáváme postupně dle potřeby studenou vodu, až bude mít těsto tu správnou konzistenci. Těsto je dobré nechat alespoň hodinu odpočinout v lednici.



Náplň
Jablka - asi 6 velkých, nebo 8 malých (prý se na to nejlépe hodí jablka zelená, ale já měla domácí červená)
1 lžíce hladké mouky nebo kukuřičného škrobu
Hrníček vlažné vody
Lžíce citrusové šťávy
3/4 hrníčku cukru (nejlépe třtinového)
skořice, muškátová oříšek, případně další koření

Jablka oloupeme a nakrájíme na menší kousky. Vložíme do misky a zalijeme trochou vody s citronovou šťávou. Zbytek vody vlijeme do hrnce a přidáme mouku, kterou rozpustíme na mírném ohni. Přidáme cukr a koření, opět rozpustíme, a nakonec přidáme jablka. Vše vaříme na mírném ohni, až jablka pořádně změknou. Necháme vychladit.



Těsto si rozdělíme zhruba na dvě poloviny. První polovinu vyválíme (nejlépe na nějaké podložce, ze které se bude dobře odlepovat) do kruhu a vyložíme nim formu. Já měla klasickou dortovou formu, jelikož tu na koláč doma nemáme (ale určitě si ji co nejdřív pořídím!). Do korpusu nalijeme vychladlou jablečnou směs.
Zbytek těsta opět rozválíme a použijeme jako zdobení. Vrchní část lze "naaranžovat" různě, já použila klasickou mřížku, ale na internetu se dá najít nejrůznější návody.
Dáme do trouby předehřáté na 210°C a pečeme asi 40 minut.



Nejlepší je podávat koláč ještě teplý. Dobrou chuť!

středa 23. září 2015

Proč miluju podzim?

Dnešním dnem začíná astronomický podzim (juchuuu). Venku je typické zimní počasí, mlha, sychravo, kosa (juchuuuu). A já si to užívám, protože můžu sedět doma s prckem, hrát si, koukat na TV, cvičit jógu, když prcek spí, nebo si dát horké, sladké obilné kafe se sojovým mlékem a jen tak posedávat. Miluju podzim (vlastně miluju každé roční období) a to hned z několika naprosto úžasných důvodů:


Svetry
Spousta svetrů! Nikdy nenosím svetry tak ráda jako na podzim. Lehké cardigany, nebo huňaté "oversizy", člověk se do toho zabalí a nic víc ke štěstí nepotřebuje.

Answear.cz / C&A

Pumpkin Spice Latte
Nepiju klasickou kávu kvůli kofeinu. Takže jsem moc ráda, že Starbucks nabízí tradičně tu bezkofeinovou. A celý rok se těším na podzim, protože začíná PSL Season! Nejlepší nejmňámoznější kafe ever!

Hot Mug
Nejen dýňové latté, mám chuť prakticky na jakýkoli horký nápoj, který jsem v létě nemohla vidět ani z dálky. Ovocné a bylinné čaje, horká čokoláda s mini marshmallows, obilná káva... cokoli co vás zahřeje na těle i na duši.

Whittard of Chelsea / Marks and Spencer

Premiéry seriálů
Konečně je zase na co koukat! V září a v říjnu začínají zahraniční stanice opět vysílat populární seriály a mezi mé oblíbené a celé léto očekávané patří Originals, Reign, Arrow a samozřejmě Big Bang Theory.


Změna času
Jak ráda říkám, je to ta "dobrá" změna času, jelikož máme o hodinu víc spánku :) letos je to 25.10. Ale už jen to, že se začíná prodlužovat noc mi působí ohromnou radost.

Studené procházky
Ačkoli mi občas podzim působí trable, cítím se unavená, zhoršují se mi deprese a tak nějak bych nejrači celý den prospala, při prvním záchvěvu podzimu mívám ještě zpravidla energie dost, takže mám pořád chuť něco dělat. A být venku. Miluju, když svítí slunce a při tom na mě fouká studený, občas už mrazivý vítr. Navíc, vzhledem k tomu, že už je to víc jak měsíc, co prcek chodí, moc ráda s ním chodím do jednoho menšího parku, kde nikdo není a kde si může klidně hrát.



Kreativita
Vzhledem k návalu energie mám chuť pořád něco dělat a něco vymýšlet. Za normálních okolností bych si asi vyráběla nějakou správnou kýčovitou výzdobu domova, ovšem to letos nejde, jelikož prcek už všude dosáhne a se vším by si velmi rád hrál, že. Dostala jsem ale od manžela sadu akvarelových barev, takže jsem se po dlouholeté pauze pustila opět do malování.


Halloween
I když v ČR tento "americký" svátek hodně lidí kritizuje, já ho mám ráda. I manžel. Vždycky vyzdobíme byt, alespoň trošičku, manžel vydlabe dýni a dá ji k oknu, aby jakožto lucerna odháněla zlé duchy. Letos, opět vzhledem k aktivitě prcka, skončí nejspíš na balkóně :)

Jablka
Ta domácí, samozřejmě. Která rostou u našich na zahradě a ze kterých se chystám opět upéct všemožné pochutiny. Klasický štrůdl mě nijak moc nebere, mám ráda spíš koláče v americkém stylu. Na Pinterestu jsem našla tento - http://inspiredbycharm.com/2013/08/spiral-apple-bread-with-caramel-apple-glaze.html recept a už se nemůžu dočkat, až ho vyzkouším!


úterý 1. září 2015

Ohlédnutí za prazdninovým čtením

Možná to bylo prázdninama, možná zpomalenou atmosférou, možná vedrem. Možná tím, že prcek je pořád větší a jsem s ním další a další dny, a tak se učíme koexistovat tak, abychom měli každý víc a víc času na sebe. Jemu stačí kostky a autíčka k samostatnému hraní, potřebuje mě de facto už jen k chystání jídla. A já si můžu vedle něj lehnout na gauč a vzít do ruky knihu tak, abych měla dost času a prostou k tomu, abych přečetla aspoň dvě stránky a zároveň věděla, co se na nich událo.



Tahle kombinace každopádně způsobila to, že jsem o prázdninách přečetla 3 (!!!) knihy. Vzhledem k tomu, že naposledy jsem dočetla knihu někdy v 9. měsíci těhotenství, je to fakt výkon.

První kniha se ke mě dostala vlastně náhodou. Byla jsem nemocná, ležela u naších v obyváku, prcek byl pod dozorem babičky a kniha prostě ležela na stole. Musím říct, teda, že obal knihy mi evokoval nějakou červenou knihovnu, ale jakmile jsem zjistila, že je to o Japonsku, pustila jsem se do čtení.



Suši v duši je částečně biografie a částečně vhled do prapodivných zvyků a stylu života Japonců. Osobně teda mám o Japoncích jakž takž dobřé představy, hlavně díky zavislosti mého manžela na anime a Nintendu. Ale musím říct, že jsou tyhle představy dost idealizované. Japonci jsou totiž tak hrdí, až to není hezké. Občas. A taky žijou v neustálem stresu. A ani s tím zdravím díky skvělému, vyváženému a zdravému jídlu to není tak slavné. Ale kniha nemá poučovat. Je to vlastně docela smutný příběh ženy, která byla celý život nešťastná a své štěstí našla právě v Japonsku a mezi Japonci, kteří, ať jsou jací jsou, jsou prostě hodní, dobří, pravdomluvní a poctiví. Alespoň pokud mezi ně nepočítáte bývalého japonského manžela autorky - Denisy Ogino.
Ta se po návratu na Slovensko proslavila právě svou knihou a také kuchařkou, na kterou si od přečtení knihy dělám zálusk.



K přečtení dalších dvou knih mě dokopala chuť oprášit můj starý dobrý Kindle. Který toho má za sebou už opravdu dost a bohužel to jde znát už i na jeho displeji :/ ale miluju ho stále dál i po všech těch letech.

Nevěděla jsem ani moc co si vlastně chci přečíst, takže jsem hledala elektronické knihy a hledala a hledala, až mě zaujal název Žluté oči krokodýlů. Miluju knihy, jejichž názvy jakoby nedávaly smysl.


Autorka knihy, Katherine Pancol, za ní dostala ve Francií mnoha ocenění a zaujalo mě, že má kniha další pokračování a jedná se de facto o rodinnou ságu.
Nevím, co o ní napsat. Jestli je skvělá nebo hrozná. Protože jsem měla několikrát sto chutí ní (nebo spíš Kindlem) praštit o zeď. Jistě, kniha je čtivá, skvěle napsaná, je v ní spoustu zajímavostí (i když občas moc zdlouhavých), ale když se sžijete s hlavní hrdinkou, máte radost, jak se dostává ze své ulity, jak se jí konečně začíná dařit, a pak se ji  v živote ZASE NĚCO PODĚLÁ! Nebo když se objeví její starší dcera s tím svým otřesným spratkovským chováním, mate chuť ji proste nafackovat! Prostě nemůžete jinak a knihu musíte alespoň na pár hodin odložit. Jenomže o tomhle by literatura měla být. O vzbuzování emocí. Takže když jsem knihu dočetla, samozřejmě jsem začala ihned přemýšlet o pokračování - Pomalém valčíku želviček.

Když jsme u těch emocí... to nejlepší nakonec.



Už dlouho se mi nestalo, aby mě kniha tak hezky rozesmála, vytvořila mi v hrudníku příjemný pocit a zároveň mě donutila brečet jako hysterka. Než jsem tě poznala autorky Jojo Moyes je kniha, která se rozhodně zařadila mezi mých TOP. Určitě je to jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Neuvěřitelně jsem se sžila s postavami i s celým prostředím.
Hlavní hrdinka Louisa žije obyčejný, nudný, ničím nezajímavý život. Je nemotorná, nemá sebevědomí (za což může ale poděkovat hlavně lidem v okolí), ale de facto je s tím spokojená. Když je nucena najít si novou práci, stane se ošetřovatelkou/společnicí inteligentního, bohatého muže, který je již dva roky připoután na vozík. Může hýbat jen hlavou a dlaněmi. 



Když jsem to začínala číst, říkala jsem si, no jo, to zas bude nějaká průhledná romantika. On se do ní bůh ví proč zamiluje, začne kvůli ni opět žít, ona díky němu pozná krásný velký šírý svět a on nakonec ještě začne chodit a budou spolu šťastně žít až do smrti.
No, mýlila jsem se. Kniha vás vtáhne do děje už během prvních pár stránek, budete se opravdu často usmívat, sympatičtí hlavní hrdinové se vám dostanou pod kůží a vy jím budete přát jen to nejlepší. Budete mít radost z toho, jak moc se Louise postupně mění život a já moc by vám muž, který se sám ani nevyprázdní, v životě vlastně scházel. O to víc pak budete hltat poslední stránky, brečet jak magoří a nedočkavě přemítat o tom, jak to vlastně dopadne.




pondělí 24. srpna 2015

Vzduch

Nejsem typ člověka, co by preferoval jedno roční období. V zimě se těším na jaro, na jaře na léto, v létě na podzim, na podzim na zimu a takhle pořád dokola. Těším se na sníh, na květiny, na slunce, na vůní shnilých listů. Musím ale říct, že miluju, když je venku hezky, ale zároveň zima. Třeba když v zimě hrozně mrzne, ale venku svítí slunce a je všude tak bílo, až vás z toho bolí oči. Nebo když na podzim fouká studený vítr a vy se procházíte pod modrým nebem. 


Obecně miluju dobu, když je venku dostatek čerstvého vzduchu.


A to poslední skoro dva měsíce nebylo. Úmorná vedra, ačkoli jsme je pokud možno strávili někde na zahradě u bazénu, mě dost vyčerpávala. Fyzicky i psychicky. Vůbec nic se mi nechtělo, měla jsem problém vstát z gauče. Doma byl neskutečný nepořádek, vytáhnout vysavač byl nadlidský úkol a pustit teplou vodu a umýt nádoby se rovnalo mučení. Člověk jen seděl a lil se z něj pot. 


O to víc mě potěšila změna počasí. Najednou jsem v hrudi cítila závan nového života. Měla jsem milion chutí udělat jediné - vyjít ven a pořádně se nadechnout.

Protože venku byl příval nového, čerstvého vzduchu.


Najednou jsem měla energii snad na všechno. I na uklízení, i na jógu, i na dlouhé procházky se synem. 

Krátká cesta do parku se mi zdála tak nádherně dlouhá, prohlížela jsem si stromy, jako bych je viděla poprvé v životě. Úplně jsem zapomněla na to, že je polovina srpna, měla jsem pocit, že začíná podzim.


Na zemi byly suché, žluté listy a žaludy. Hlína se zdála vlhká a bahnitá, ale přesto byla suchá. Přistihla jsem se při tom, že tlačím po chodníku kočárek a mám u toho zavřené oči.


Svět se zdál náhle prostě tak krásný, v tom nejprostším a nejjednodušším smyslu.