středa 29. června 2016

One Year Later

Před rokem jsem se pustila do cvičení.
Nebylo to první takové mé odhodlání, koneckonců dělat se sebou něco jsem chtěla už od útlého dětství. Od dob, kdy mě pořád někdo srovnával s jinými, kdy jsem nebyla dost hezká ani dost hubená na... (doplňte si sami cokoli vás napadne).

Problém lidí, kteří si prožili nějaké trauma je v tom, že nesnáší své tělo. Ne to, jak vypadá, ale obecně, necítí se v něm dobře. Jakoby to nebylo jejich tělo, jakoby se jej chtěli zbavit. Psychologové a psychiatři by vám o tom vyprávěli svoje, já také, ale tohle nemá být nějaký článek plný litování sebe sama. To, co se mi v životě stalo už neodčiním ani nezměním. Můžu změnit sebe. Jenomže, když se o tom člověk snaží půl života a stejně má pocit, že vlastně k ničemu nedošel, má to vůbec nějaký smysl?


Sebeláska je věda, fakt. A nejde ji získat ze dne na den. Mít se rád a vážit si sebe vlastně není tak těžké, vždyť každý člověk je něčím výjimečný, má nějakou hodnotu. I kdyby dělal jen tu nejzákladnější věc na světe, jako vykouzlení úsměvu na tváři někoho jiného.

Ale ne, není to tak jednoduché.

Před rokem jsem začala cvičit jógu. Respektive jsem začala cvičit tak nějak obecně, protože jsem chtěla zhubnout. Dnes, po roce, jsem už blíž k tomu uvědomit si a smířit se s tím, že moje tělo je jaké je a nejspíš ani nikdy jiné nebude.

Jsem kým jsem a jiná už nebudu.

Bože. Tohle zní jak kecy z nějaké laciné americké příručky nějakého samozřejměvoboruvelmivzdělaného pseudoautora, co si ji vydal na vlastní náklady.

Takže dost už těch životních mouder.


Jóga je těžká. Ano, opravdu je. Kór když jste velryba bez balancu. Zvednout tohle tělo na rukou je fakt fuška, trvá dlouho, než se někam posunete a kolikrát máte chuť se na to vykašlat. Máte pocit, že jste prostě na nic. Že byste se vlastně neměli o nic snažit, jen zalézt do rohu gauče a dělat, že neexistujete. Ačkoli vaše obrovitánské, nešikovné, neohrabané tělo prostě nikam neschováte.

Vyserte se na to! Nemáte důvod se schovávat! Stejně na vás není nikdo zvědavej ;)

Přesto chci být na sebe pyšná, za to co dělám. Jóga mi dala tolik možností! Mám obrovskou sílu, nechápu kde se ve mně bere, ale zvednout nějakou věc je pro mě najednou tak jednoduché. To, jak jóga za rok změnila moje tělo je neskutečné.
Někdy v zimě se mi stalo, že jsem přecházela přes rozšlapaný trávník a chtěla jsem přeskocit kaluž plnou bláta. To mi tak úplně nevyšlo, uklouzla jsem, ale nespadla jsem. Jen jsem se prohnula dozadu a opřela se o jednu ruku. Jen tak, jakoby nic. Dosáhnu na vyšší poličky, na víc vzdálené věci, chodím nahoru a dolů po schodech jakoby nic.


Ale jak jsem řekla, je to fuška. Hodně mi překáží moje velké břicho, opravdu se některé ásany dělají těžce, na příklad Vrána. Sice je fakt, že se v této pozici už alespoň pár vteřin udržím, což před tím rokem bylo naprosto nemyslitelné. Ale čeká mě ještě velká práce na svých rukou, protože břicho mi nedovoluje pořádně se do toho opřít. Ale udělám stojku. Fakt že jo. Zatím tedy jen tu základní verzi, na jiné stoje mám příliš velký pud sebezáchovy, mám strach, co by se stalo, kdybych se při tom rozplácla o stěnu.


Každopádně ale co se flexibility týče, tam je rozdíl obrovský. Třeba takový tanečník - před rokem jsem se v této ásaně ani neudržela, o nějakém protažení se mi mohlo jen zdát.


Jde ale o to, nějak se se svým tělem sžít. Zbavit se toho každodenního pocitu marnosti, nemít strach podívat se na sebe do zrcadla. Je jedno, že vaše svaly jsou stále schované pod nánosem tuku. Vy o nich víte. Je jedno, že pro někoho budete jen bečka sádla. Vy prostě víte, že na tom gauči nevysedáváte. A děláte to pro sebe. V tom je jóga super. Vyžaduje naprosté soustředění a sžití s vlastním tělem. A nezajímá vás co se děje kolem. Zajímá vás jen, abyste sebou z pozice stromu nesekli o podlahu ;)

úterý 24. května 2016

Jak si udržet jarně-letní náladu?

Konec jara a začátek léta mě vždycky nabíjí neuvěřitelnou energií. Počasí venku vyložené táhne člověka k tomu, aby neseděl doma na zadku a něco dělal. Když máte doma batole, není moc nad čím přemýšlet, jste venku co to jen jde. Užíváte si i obyčejně koukání na to, jak si hraje na pískovišti. Když vám začne zdrhat na cestu, to už sice tak příjemné není a to běhání za ním v teplém počasí taky ne. Ale co, jsou to děti, když ony mají radost z úplně každé prkotiny. Berme si z nich příklad!
Takže, než nás zase, jako každý rok, navštíví úmorná letní vedra, udržujme si tuhle skvělou náladu!
A co vám pomůže si tu náladu co nejdéle uchovat? 

Hudba!
a...

Tanec!
Pokud máte občas podobný vnitřní problém jako já, že se cítíte ve svém poněkud větším těle divně, zavřete se do pokoje, nebo využijte toho, že jste sami doma (případně s tím batoletem), pusťte si hudbu a hýbejte se v jejím rytmu. Zjistíte, že tanec v soukromí vám dává neskutečnou volnost. A pro inspiraci mrkněte na instagramový profil @donthatetheshake

K tanci je potřeba nějakou parádní hudbu. Když jsem byla zarytý meltoš a rocker, dosti jsem opovrhovala moderními disko-trysko variacemi. Jelikož jsem ale už z puberty dávno vyrostla, objevila jsem kouzlo mainstreamových tanečních hitů a nedělá mi problém poslouchat i Justina Biebera. Vlastně, podle mě je tohle jedna z jeho nejlepších skladeb:


Justin Bieber - All Around The World (Official) ft. Ludacris

Samozřejmě nejlepší letní (je to vůbec letní?) hit na tancování je toto:


LMFAO - Party Rock Anthem ft. Lauren Bennett

Vážně je tahle skladba už tak stará?

K třicátým narozeninám jsem dostala spoustu skvělých dárků. Třeba od sourozenců jsem dostala poukaz do IKEA (oni mě fakt znají), od švagrové svetr ze Zootu, za peníze jsem si koupila nový kobereček na jógu.




A od manžela jsem dostala nový mobil. Musím říct, že nejsem ten typ, co by nějak moc prahl po nejmodernějších technologických vymoženostech. Ale můj starý mobil už víc jak půl roku vyloženě vypovídal službu a hlásil, že brzo odejde do křemíkového nebe. Můj nový mobil (Honor 7) je ZLATÝ, což mě naprosto uchvátilo! (manžel mě taky moc dobře zná, no:) Na tento nový mobil, který už má přeci jen nějakou výdrž, jsem si mohla nahrát všelijakou, jak já to nazývám, "hudbu na léto" - Justin Bieber, LMFAO, Ellie Goulding, Jason Derulo, Katty Petty, DJ Antoine, Major Lazer, Eric Prytz, Daft Punk, Mint Royal, Deadmau5, Selena Gomez, Sistar atd.).

Mimochodem, velice mile mě překvapil nový hit od Verony (kterou jsem vždycky považovala za vesnickou slabotu)


Dalším skvělým dárkem k narozeninám, tentokrát od mých rodičů, je... VÍKEND V ATHÉNÁCH! Ten mě čeká už za pár dnů.
A jelikož mě čeká cestování a jelikož k cestování patří poslouchání hudby a jelikož od doby, kdy jsem nevyšla ven bez sluchátek v uších uplynulo hodně (asi sto) let, musela jsem si nějaká sluchátka sehnat. Chtěla jsem nějaká levná, za pajcku, obyčejná, de facto na jedno použití...
No jo, ale když mají v obchodě TYRKYSOVÁ sluchátka a ještě ve slevě!



Sluchátka jsou značky WUF, stály mě 170 Kč a musím říct, že hrají opravdu dobře.

Musím říct, že se na ten výlet do Athén opravdu těším. Naposledy jsem byla na podobném "poznávacím zájezdu" v roce 2009, kdy jsem byla s mamkou ve Florencii. Konečně zase opráším mé UMĚLECKÉ JÁ a budu si užívAt starověkou architekturu. A samozřejmě se těším i na bleší trh v Monastiraki :)

Ale o tom ještě budu psát. Jelikož bez sdílení na internetu by to nebylo ono, že jo ;)

Takže, cestujte, hýbejte se, tančete, poslouchejte hudbu kdekoli a kdykoli to jde.

A ještě jeden tip na konec - pustťe si film SINGIN' IN THE RAIN ;)




úterý 5. dubna 2016

Je mi 30

Jako dítě jsem vyrůstala na vesnici, v malé uzavřené části, kde kam se člověk podíval, narazil na rodinného příslušníka. Takže moje kamarádky z dětství byly zároveň i moje sestřenice. Jelikož moje matka jako jediná byla přistěhovalkyně z města, neuměla kopat v záhonech ani hrabat seno, uměla jen hrát na klavír, navíc si ještě dovolila být katolička mezi samýma protestantama, byla vždycky za nejhorší. A já byla samozřejmě ta nejhorší dcera. Ostatní sestřenice byly vždycky lepší než já. Ve všem. Byly hezčí, šikovnější, chytřejší, hodnější, vychovanější, blonďatější. A já jim to záviděla.

Záviděla jsem jim hodně, a ony mi často dávaly najevo fakt, že jim opravdu co závidět mám. Třeba i to, že ony mají na baráku krásnou růžovou omítku, kdežto my jen obyčejnou šedou.
Když jsme vyrostly do puberty, bylo to ještě horší. Ony byly ty populární, měly hodně kamarádů, kluci z nich byli na větvi, dřív dostaly první pusu, dřív s někým chodily, kluci, kteří se líbili mně, dávali přednost jim. A já jim zase záviděla, chtěla jsem být jako ony.

Když už jsme byly každá na vysoké, odstěhovaly jsme se, už jsme se tak často nesetkávaly, ale vždycky se celá rodina scházela o Vánocích. Samozřejmě, že jsme se všechny sestřenice posadily k jednomu stolu, ony se předháněly v tom, která má co lepší, a my s mojí mladší sestrou jsme jen tiše poslouchaly.

Protože v jednu chvíli jsem došla do stádia, kdy jsem si začala uvědomovat, že je to vlastně všechno úplně jinak. A že nikomu nemusím nic závidět.

Poslední Vánoce jsem už na tomhle sletu čarodějnic nebyla. Byla jsem doma s vlastní rodinou. Sestra tam ale byla, a pak mi řekla tohle:

Když jsem je tak poslouchala, jak se mezi sebou baví o tom, jak by chtěly chlapa a vdávat se, víš co jsem si uvědomila? Že ony všechny chtějí to, co ty už dávno máš.

Ano. Holky, kterým jsem celý život všechno záviděla, teď de facto závidí mně.

Je nám všem už skoro 30. A já jsem jediná, která má manžela a dítě. A ony by to chtěly taky. A nemají ani toho manžela.

Nepřeju jim to, vím jaké to je být sám, nebo chtít dítě, když se dlouho nedaří (v jejich případě když není s kým). 

Ale uvědomila jsem si, jak jsem se jako malá holka trápila a úplně zbytečně.

Ono to, jaký máte barák, jaké máte vlasy, jak vypadáte, kolik kolem vás běhá kluku, je úplně jedno. Když je vám 15, život se vám zdá naprosto šílený a řešíte věci, které vůbec nejsou důležité. 

Včera mi bylo 30. Kéžbych se mohla vrátit do minulosti, vzít tu smutnou holku za ruku a říct ji, vykašli se na ně, není to důležité. Teď jím závidíš ty, ale když všechny vyrostete, budou závidět ony tobě.

Je mi 30. Jsem hnědovlasá, tlustá, drzá, sprostá jak dlaždič. Ale jsem šťastná. Jsem spokojená a snažím se neřešit kraviny.

Doufám, že mi tohle rozpoložení ještě nějakej ten pátek vydrží.


středa 30. března 2016

Blogger Wars

Českou blogerskou scénu jsem přestala sledovat de facto už na začátku minulého roku. To se fakt nedalo, až na pár výjimek, jedna nána vedle druhé, posedlá svým vzhledem. Ale samozřejmě stálice jsem sledovala dál, protože to bylo zajímavé, oddychové, občas se člověk něco dozvěděl. 
Ale pak to začalo padat úplně celé a já měla fakt chuť se tomu už začít chlamat. Protože když si blogerka myslí, že je blogovací dinosaurus, proto, že bloguje AŽ 4 roky... jako... no... no comment...



Ve výsledku jsem blogy a videa přestala sledovat úplně, protože jsem začínala mít pocit, že mi u toho klesá IQ. Nemluvě o tom, že se najednou vyrojilo spoustu těhotných youtuberek, a to se jako fakt nedá poslouchat. Nebo jsem jediná, komu připadá naprosto úchylný rozebírat takhle veřejně své těhotenství?

Takhle jsem ale přišla o ty největší perly, jako že se PLH vymezuje proti plamovému oleji :D pominu fakt, že těch nasycených mastných tuků obsahuje mnohém víc takový kokosový olej, ba dokonce obyčejné máslo, ale zrovna ona má k ekoložce daleko :D z čeho se asi tak vyrábí většina kosmetiky, kterou používá a propaguje? Z ropy, mojí milé děti, z ropy. A palmový olej je snad v každém konvenčním tělovým mlíku :D jako, omlouvám se za ty pubertální smajlíky, ale to se fakt nedá :D

A teď? 
Tvl, ukňouraný a udrbaný ženský se mezi sebou předháněj v tom, kdo vytáhne na koho víc s*aček. Možná by Disney mohl koupit autorská práva a produkovat několik filmů s názvem Blogger Wars, v Česku by na tohle byly určitě dlouhý fronty v kině. Vidím to alespoň na dalších šest epizod.

Epizoda I: Skrytá manipulace
Epizoda II: Šmínky útočí
Epizoda III: Pomsta fanatických fanynek
Epizoda IV: Nový vlog
Epizoda V: Hateři vrací úder
Epizoda VI: Návrat milované blogerky k aktivitě po sáhodlouhé pauze, trvající pět dní, aby si mohla odpočinout od zlých a ošklivých lidí, co jí kritizujou na fejsbůku


Tak si to shrňme.

Prostě blogerky jsou zlo. Nevytváří žádný hodnoty, nedělají nic smysluplného, dělají pouze zábavu pro masy. Na tomto druhu zábavy není absolutně nic špatného, já taky občas koukám na Prostřeno nebo Nákupné maniačky, protože mě nenáročná zábava dost bere. Kór třeba k takovému žehlení. Nebo když vám dítě usne v nosítku a vy se nechcete moc hýbat, sednete si na gauč, vytáhnete tablet a pustíte si nějakou youtuberku, protože si chcete oddychnout.

Ale proboha, neberte to všichni tak smrtelně vážně!
Všechny blogerky dělají to samé, dělají stejná témata, "recenzují" stejně produkty, ano, jsou sponzorované, to je snad jasné i těm méně rozumem obdařeným, a pokud toho jednoho dne nechají, nikdo si je pamatovat nebude (ačkoli, typické uječené "achoj holkiii" z hlavy asi v životě nedostanu). Puberťácké fanynky vyrostou, v móde bude zase něco úplně jiného.

Moje drahé blogerky, to, že máte doma plné skříně rtěnek z vás nedělá výjimečné osoby, kterým je co závidět. Tak se přestaňte brát tak vážně.

Je to jenom internet! Jsou to jenom šminky! Se vzpamatujte, lidi...

úterý 29. března 2016

Seš líná veš, běž hubnout, běž, běž běž!

99% tlustejch lidí si za to může samo.
99% tlustejch lidí jsou akorát líní s tím něco dělat.
99% tlustejch lidí akorát žene a nehýbe se.

Nic jako nadváha kvůli genetice neexistuje.
Nic jako nadváha kvůli nemoci neexistuje.
Nic jako nadváha kvůli lékům neexistuje.


Taky jste se s těmito tvrzeními už setkali? Čtete/slyšíte je často? Týkají se přímo vás, nebo jste snad jejich autory?

Tak se zkusme zamyslet...

Mám sestru a bratra.
Byli jsme vychování zhruba stejným způsobem, se stejnou stravou a se stejným přístupem k pohybu. Jako děti jsme všichni tři lezli po stromech, lyžovali, ale i koukali od rána do večera na pohádky. Jedli jsme to, co maminka uvařila, především českou kuchyni.

Oba mí sourozenci jí co chtějí a netráví každý volný den v posilovně. Brácha kouří, ségra miluje sladké. Nikdo z nich si nedává pozor na to co jí. A jsou hubení.

Já se snažím jídlo docela hlídat. Zhruba posledních 7 let českou kuchyni skoro nejím, řízek s bramborama jím tak jednou za pár měsíců, když jsem na návštěvě u mamky, čtu složení potravin, kupuju pořádnou šunku, nejím levné párky, jím hodně mléčných výrobků, doma mám plno kdejakých semínek, chia, sezam, slunečnice (které jsem už tak přežraná, že ji vlastně už ani nejím, bo jí mám plnou hubu), v mé spíži najdete luštěniny, kvalitní semolinové těstoviny dovezené z Itálie, bezlepkové těstoviny, pohanku, bulgur. Pod stromeček jsem dostala knihu Lahodně s Ellou, která je veganská a bezlepková, a občas se v ní inspiruju. Když doma peču nějakou buchtu, přidávám do ní celozrnnou žitnou mouku, med, třtinový cukr, kupuju bezfosfátové prášky do pečiva. Obecně nesnáším zeleninu, ale v ledničce mám vždycky rajčata a nějaký salát. Banány, jablka, sýry, řecké jogurty. Nedržím dietu, to je fakt, na to bych totiž neměla nervy. Ale řekla bych, že mám celkem kvalitní jídelníček.

A cvičím. Jógu dělám pravidelně už skoro rok, cvičím skoro každý den, kromě toho občas posiluju, občas si jdu zaběhat, občas hraju pohybové hry na Wii Fit Plus, občas nějaká ta Jillian a samozřejmě dlouhatánské procházky s kočárkem (a řekla bych, že tlačení kočáru se 14kilovým dítětem není zrovna odpočinková činnost). Mám svaly. Fakt mám svaly.

A?
Jsem tlustá.
Dokonce na váze přibírám.
Jsem široká, mohutná a těžká.
Moje ségra má skoro poloviční šířku zápěstí jak já. Můj brácha de facto taky, a to je chlap :D
Moje mamka je sice ve svém věku už tlustá, ale obecně je drobounká a v mladí bývala vychrtlá. Takže by se dalo říct, že genetika u mně za to nemůže.
Jenomže, stačí vidět mojí babičku nebo tetu. Šířka ramen, boku, tvar pánve, i ty otravné nohy do X - jsem jak přes kopírák. Obě jsou tlustě a obě vždycky byly, i v mládí. Babička už je stará a bohužel nemocná, takže za poslední asi dva roky šíleně zhubla. Přesto má pořád mohutnou postavu.
Takže jak je to vlastně s tou genetikou?

Když mi bylo 14, vymkla jsem si kotník, dost hnusně. Běhala jsem po doktorech, nikdo mi s tím nic pořádného neudělal. Dnes mám povolené vazy a kvůli tomu i vykřivenou celou nohu, což způsobuje, že mám problém s pravým kolenem a pravou kyčlí. Jednou za čas si musím dávat od některých cvíků pokoj, protože mám nohu příliš unavenou a bolí mě všechny klouby. Nikdy ze mě nebude vrcholový sportovec, nikdy neudělám lotosový sed, nikdy nebudu běhat maratony.
Takže jak je to vlastně s tou nemoci?

Beru antidepresiva. Antidepresiva jsou obecně známá tím, že se po nich přibírá. Ne po všech, ale u většiny. Ačkoli si od nich občas dávám takový detox, bývá to max pár měsíců v roce. Ale bez nich prostě fungovat nemůžu a ani nechci.
Takže jak je to vlastně s těmi léky?



Holt, nejsem dokonalá. Dle názoru většiny lidí, kteří si myslí, že být hubený je na světe to nejdůležitější, jsem nejspíš líná veš, která akorát sedí na zadku, furt jen žere fastfoody a vymlouvá se.
No, opravdu těmto lidem musím poděkovat. Oni přece o mně mají takovou starost! Chtějí, abych byla krásná, štíhlá, a především ZDRAVÁ (protože všichni hubení lidé přeci jsou zdraví, bez výjimky, že ano)! Tak moc je zajímá můj život a život každého tlustého člověka na téhle planetě! Ještě že my tlustí tyhle lidi máme, co bychom bez nich dělali?

No představte si to, já bych si nakonec ještě myslela, že člověk má dělat nějaký sport hlavně pro zábavu! A že když ho žádný sport nebaví, tak má právo sport prostě neprovozovat! A že každý člověk má právo dát si pizzu nebo hamburger, když mu chutná a ještě si tu chuť užívat! Protože život je příliš krátký na to, aby jej člověk strávil něčím, co ho de facto nebaví, jen proto, že si ostatní o něm myslí, že je líný nenažranec.

No fakt, ještě že tyhle lidí se o mně starají a já si tyhle nesmysly nemyslím...




PS: teď si představte, že obrovská spousta lidí, kteří se na sociálních sítích prezentují, jak krásně zhubli, mají operaci žaludku a následnou operaci odstranění přebytečné kůže. Ale to asi nikoho nikdy nenapadlo...

čtvrtek 25. února 2016

Yoga Wheel Pose Progress

Cítím změny u každého cvičení. Ano. Mám víc síly, jsem víc ohebná. Některé změny cítím během pár dnů, jiné během pár týdnů. Je sice fakt, že jsem před pár měsíci začala i víc posilovat, takže ten vývoj se opět trochu změnil. 
Přesto jsem měla pořád pocit, že jedna věc se nemění vůbec. A to je moje schopnost ohnout se v zádech dozadu. Dozadu se během cvičení jógy ohýbám často, hlavně během pozdravu slunce, ale pořád jsem tak nějak měla pocit, že jsem se zasekla v tom místě, ve kterém jsem začínala. Hlavně při provádění pozice kola (nebo mostu).

Opět jsem samu sebe nachytala, že se za něčím ženu. Že se snažím v józe dosáhnout něčeho, na co ještě nemám. A možná vzhledem ke svému věku nikdy mít nebudu. Nakonec bych taky mohla skončit tak, že se budu přepínat, ublížím si a budu mít po srandě.

Takže jsem si na čas dala pauzu, buď necvičila vůbec (nějak mě přepadla předčasná jarní únava), nebo posilovala, a když už jsem dělala jógu, tak pouze relaxační cvičení. 

Stejně mi to ale nedalo a po dlouhé době jsem si řekla, že si udělám opět nějakou frajerskou fotku na Instagram, a vyfotila se právě při provádění kola.

A žasla jsem. Pro mě osobně je to totiž hodně velký "progress", který jsem si vůbec neuvědomovala.
Vím, že ještě pořád dávám špatně ruce, nedokáže tolik prohnout ramena dozadu, což, bych řekla, je dáno tím, že jsem dlouhé roky chodila shrbená (a stále de facto chodím). A samozřejmě nemám nemám tolik síly, abych se opírala jen o jednu nohu, a taky samozřejmě i co se té ohebnosti týče mám ještě velké rezervy, ale stejně jsem sama ze sebe nadšená.

8/2015



11/2015


2/2016


Vím, že jóga není o nějakých závodech, o nějakém honění se za totální dokonalosti. Ale stejně člověk rád ten vývoj vidí a hlavně rád vidí, že i ve třiceti není pozdě na to své tělo rozhýbat.

úterý 23. února 2016

Proč už nikdy nebudu nosit boty na podpatku

Říká se, že jakmile člověk dosáhne dospělosti, chodidlo už mu neroste. No, ženy, které si prošly těhotenstvím, mohou s jistotou říct, že to není pravda.

Mi osobně se noha po těhotenství ani ne tak zvětšila, jako spíš celkově změnila. Vždycky jsem nosila rozměr 37-38, záleží, kde jsem ty boty kupovala. Nyní již do třicetsedmičky nevlezu ani za nic. Ovšem málokdy si kupuju boty velikosti 38, v obchodě už raději rovnou sahám po 39. Je to jednoduše proto, že během těhotenství se moje chodidla rozšířila. Nepřibrala jsem moc, za celé těhotenství jsem přibrala 7 kg, nejvíc v posledním trimestru a všechno jsem "nechala v porodnici". Také jsem si změny nevšimla hned, rodila jsem v létě, kdy jsem pořád chodila v žabkách, takže i když mi nohy ke konci těhotenství i trochu opuchly, prostě jsem to nijak neřešila. Na podzim jsem už celkem brzo vytáhla válenky Coqui a v nich strávila prakticky celou zimu. 




Ten rozdíl jsem začala pociťovat na jaře, když jsem si chtěla vzít tenisky nebo prostě jakékoli uzavřené boty. Najednou mě všechny boty tlačily. Chtěla jsem si koupit i nějaké elegantnější polobotky, ale byl to problém, všechny boty v obchodech mi byly těsné. A to nejen v těch levnějších řetězcích, ale i značky Ecco nebo Rieker, které se tváří že jsou strašně zdravotní, a kde by člověk za tu cenu už očekával větší variabilitu, mi absolutně nevyhovovaly. A pak přišlo léto a moje noční můra. Sháněla jsem nějaké rozumné sandály - nešlo to. Do žádných jsem se nevlezla. Když jsem si nakonec koupila sandály na korkové základně, které se zdály v pohodě, navíc docela dobře tvarované, zažila jsem asi tu nejhorší zkušenost co se odřených nohou týče. Několik dnů jsem nešla ven, jelikož jsem nebyla schopná obout jakékoli boty a musela jsem čekat, až se mi puchýře a odřeniny zahojí.
Nakonec jsem sehnala kožené široké sandály v CCC značky Lasocki. Bohužel se mi až tak nelíbily, ale opravdu, OPAVDU, jsem vyzkoušela všechny možné sandály, které v obchodech měli a toto byly jediné, které mi seděly. A nakonec i neodíraly. Na podzim se mi podařilo sehnat celkem obstojně Riekery, ale řeknu vám, že za tu cenu to teda není buhvíco, nejsou vůbec kvalitně ušité.

Každopádně, když už jsem si myslela, že jsem si konečně sehnala rozumné boty, najednou jsem měla pocit, že mi noha snad dál roste a nebo jsem už vážně magor a nebo mi někdo ty boty v noci vyměňuje.

A pak jsem si jednou takhle na internetu četla nějaké články o józe a najednou mě to trklo. V té době to totiž bylo už půl roku, co jsem jógu pravidelně cvičila a moje chodidlo se tomu kompletně přizpůsobovalo. Nejen to, ono se měnilo do takového tvaru, jaké mé tělo vyžadovalo. Když jsem o tom začala víc přemýšlet, je fakt, že nějaký čas jsem mívala bolesti v různých místech chodidel, a ty bolesti zmizely. Shodou okolností někdy v té době byla moje mamka na operaci s palcem (tzv. hallux valgus) a já si začala víc a víc všímat, jak obuv ovlivňuje naše nohy a jak naše nohy ovlivňují celkově naše tělo. A jak velký je problém sehnat v obchodech širokou obuv. Dokonce jsem byla tím vším už tak postižená, že jsem cizím lidem koukala na boty a snad u všech jsem si všimla, že jim chodidlo jakože přesahuje před podrážku boty. Opravdu jsem za tu dobu nepozorovala člověka, který by tahle vychozenou botu neměl.
Snad odjakživa je obecně známo, že nejdravější je chodit bosky. Ovšem platí to pro osoby, které s nohami žádné problémy nemají. A to je málokdo. My ženy ničíme nohy botami, které jsou pro každodenní chůzi naprosto nevhodné. Dokonce i na Módním pekle se to pořád řeší, že prý by každá žena měla chodit v botech s alespoň několikacentimetrovým podpatkem. Proč? Protože je to ženské, elegantní, sofistikované, hezké? Jenomže to není přirozené a není pro prostě zdravé. Nevhodné boty nohu deformují, zužují ji do nepřirozeného tvaru, křiví prsty, způsobují puchýře a odřeniny, či dokonce zarůstání nehtů. Nošení takových bot mi dneska připadá stejně nesmyslné jako nošení korzetů.
A proto třeba i můj syn nenosí žádné šílené deformující žirafkové papuče a boty, doma běhá bosky a na ven má barefooty od Little Blue Lamb.

Brzy to bude už rok, co se józe aktivně věnují a moje noha se opravdu změnila. 
Nohu mám širokou a je tedy pro mě problém sehnat rozumně boty. Jistě by mi bodly barefooty, třeba od Vivobarefoot, ale to je cenová kategorie, na kterou (alespoň zatím) nedosáhnu. Ale když člověk dlouho hledá, najde. Letos jsem našla opět v CCC polobotky ve stylu brogue (ale opět jsem jich vyzkoušela tunu, než jsem našla takové, které by nebyly úzké.


Moje chodidla mi nyní připadají krásné, prsty i nehty mají správné tvary, nohy mi vytváří správnou oporu. A chodit v nepohodlných botách na podpatku už nikdy nehodlám. Jógou jsem si chodidla de facto "opravila" a nehodlám si je opět ničit.

A ano, samozřejmě, při příležitosti, která to vyloženě vyžaduje (divadlo, svatba, společenská událost), lodičky samozřejmě vytáhnu a samozřejmě si je obuju (a samozřejmě si sebou vezmu na přezutí baleríny).