čtvrtek 25. února 2016

Yoga Wheel Pose Progress

Cítím změny u každého cvičení. Ano. Mám víc síly, jsem víc ohebná. Některé změny cítím během pár dnů, jiné během pár týdnů. Je sice fakt, že jsem před pár měsíci začala i víc posilovat, takže ten vývoj se opět trochu změnil. 
Přesto jsem měla pořád pocit, že jedna věc se nemění vůbec. A to je moje schopnost ohnout se v zádech dozadu. Dozadu se během cvičení jógy ohýbám často, hlavně během pozdravu slunce, ale pořád jsem tak nějak měla pocit, že jsem se zasekla v tom místě, ve kterém jsem začínala. Hlavně při provádění pozice kola (nebo mostu).

Opět jsem samu sebe nachytala, že se za něčím ženu. Že se snažím v józe dosáhnout něčeho, na co ještě nemám. A možná vzhledem ke svému věku nikdy mít nebudu. Nakonec bych taky mohla skončit tak, že se budu přepínat, ublížím si a budu mít po srandě.

Takže jsem si na čas dala pauzu, buď necvičila vůbec (nějak mě přepadla předčasná jarní únava), nebo posilovala, a když už jsem dělala jógu, tak pouze relaxační cvičení. 

Stejně mi to ale nedalo a po dlouhé době jsem si řekla, že si udělám opět nějakou frajerskou fotku na Instagram, a vyfotila se právě při provádění kola.

A žasla jsem. Pro mě osobně je to totiž hodně velký "progress", který jsem si vůbec neuvědomovala.
Vím, že ještě pořád dávám špatně ruce, nedokáže tolik prohnout ramena dozadu, což, bych řekla, je dáno tím, že jsem dlouhé roky chodila shrbená (a stále de facto chodím). A samozřejmě nemám nemám tolik síly, abych se opírala jen o jednu nohu, a taky samozřejmě i co se té ohebnosti týče mám ještě velké rezervy, ale stejně jsem sama ze sebe nadšená.

8/2015



11/2015


2/2016


Vím, že jóga není o nějakých závodech, o nějakém honění se za totální dokonalosti. Ale stejně člověk rád ten vývoj vidí a hlavně rád vidí, že i ve třiceti není pozdě na to své tělo rozhýbat.

úterý 23. února 2016

Proč už nikdy nebudu nosit boty na podpatku

Říká se, že jakmile člověk dosáhne dospělosti, chodidlo už mu neroste. No, ženy, které si prošly těhotenstvím, mohou s jistotou říct, že to není pravda.

Mi osobně se noha po těhotenství ani ne tak zvětšila, jako spíš celkově změnila. Vždycky jsem nosila rozměr 37-38, záleží, kde jsem ty boty kupovala. Nyní již do třicetsedmičky nevlezu ani za nic. Ovšem málokdy si kupuju boty velikosti 38, v obchodě už raději rovnou sahám po 39. Je to jednoduše proto, že během těhotenství se moje chodidla rozšířila. Nepřibrala jsem moc, za celé těhotenství jsem přibrala 7 kg, nejvíc v posledním trimestru a všechno jsem "nechala v porodnici". Také jsem si změny nevšimla hned, rodila jsem v létě, kdy jsem pořád chodila v žabkách, takže i když mi nohy ke konci těhotenství i trochu opuchly, prostě jsem to nijak neřešila. Na podzim jsem už celkem brzo vytáhla válenky Coqui a v nich strávila prakticky celou zimu. 




Ten rozdíl jsem začala pociťovat na jaře, když jsem si chtěla vzít tenisky nebo prostě jakékoli uzavřené boty. Najednou mě všechny boty tlačily. Chtěla jsem si koupit i nějaké elegantnější polobotky, ale byl to problém, všechny boty v obchodech mi byly těsné. A to nejen v těch levnějších řetězcích, ale i značky Ecco nebo Rieker, které se tváří že jsou strašně zdravotní, a kde by člověk za tu cenu už očekával větší variabilitu, mi absolutně nevyhovovaly. A pak přišlo léto a moje noční můra. Sháněla jsem nějaké rozumné sandály - nešlo to. Do žádných jsem se nevlezla. Když jsem si nakonec koupila sandály na korkové základně, které se zdály v pohodě, navíc docela dobře tvarované, zažila jsem asi tu nejhorší zkušenost co se odřených nohou týče. Několik dnů jsem nešla ven, jelikož jsem nebyla schopná obout jakékoli boty a musela jsem čekat, až se mi puchýře a odřeniny zahojí.
Nakonec jsem sehnala kožené široké sandály v CCC značky Lasocki. Bohužel se mi až tak nelíbily, ale opravdu, OPAVDU, jsem vyzkoušela všechny možné sandály, které v obchodech měli a toto byly jediné, které mi seděly. A nakonec i neodíraly. Na podzim se mi podařilo sehnat celkem obstojně Riekery, ale řeknu vám, že za tu cenu to teda není buhvíco, nejsou vůbec kvalitně ušité.

Každopádně, když už jsem si myslela, že jsem si konečně sehnala rozumné boty, najednou jsem měla pocit, že mi noha snad dál roste a nebo jsem už vážně magor a nebo mi někdo ty boty v noci vyměňuje.

A pak jsem si jednou takhle na internetu četla nějaké články o józe a najednou mě to trklo. V té době to totiž bylo už půl roku, co jsem jógu pravidelně cvičila a moje chodidlo se tomu kompletně přizpůsobovalo. Nejen to, ono se měnilo do takového tvaru, jaké mé tělo vyžadovalo. Když jsem o tom začala víc přemýšlet, je fakt, že nějaký čas jsem mívala bolesti v různých místech chodidel, a ty bolesti zmizely. Shodou okolností někdy v té době byla moje mamka na operaci s palcem (tzv. hallux valgus) a já si začala víc a víc všímat, jak obuv ovlivňuje naše nohy a jak naše nohy ovlivňují celkově naše tělo. A jak velký je problém sehnat v obchodech širokou obuv. Dokonce jsem byla tím vším už tak postižená, že jsem cizím lidem koukala na boty a snad u všech jsem si všimla, že jim chodidlo jakože přesahuje před podrážku boty. Opravdu jsem za tu dobu nepozorovala člověka, který by tahle vychozenou botu neměl.
Snad odjakživa je obecně známo, že nejdravější je chodit bosky. Ovšem platí to pro osoby, které s nohami žádné problémy nemají. A to je málokdo. My ženy ničíme nohy botami, které jsou pro každodenní chůzi naprosto nevhodné. Dokonce i na Módním pekle se to pořád řeší, že prý by každá žena měla chodit v botech s alespoň několikacentimetrovým podpatkem. Proč? Protože je to ženské, elegantní, sofistikované, hezké? Jenomže to není přirozené a není pro prostě zdravé. Nevhodné boty nohu deformují, zužují ji do nepřirozeného tvaru, křiví prsty, způsobují puchýře a odřeniny, či dokonce zarůstání nehtů. Nošení takových bot mi dneska připadá stejně nesmyslné jako nošení korzetů.
A proto třeba i můj syn nenosí žádné šílené deformující žirafkové papuče a boty, doma běhá bosky a na ven má barefooty od Little Blue Lamb.

Brzy to bude už rok, co se józe aktivně věnují a moje noha se opravdu změnila. 
Nohu mám širokou a je tedy pro mě problém sehnat rozumně boty. Jistě by mi bodly barefooty, třeba od Vivobarefoot, ale to je cenová kategorie, na kterou (alespoň zatím) nedosáhnu. Ale když člověk dlouho hledá, najde. Letos jsem našla opět v CCC polobotky ve stylu brogue (ale opět jsem jich vyzkoušela tunu, než jsem našla takové, které by nebyly úzké.


Moje chodidla mi nyní připadají krásné, prsty i nehty mají správné tvary, nohy mi vytváří správnou oporu. A chodit v nepohodlných botách na podpatku už nikdy nehodlám. Jógou jsem si chodidla de facto "opravila" a nehodlám si je opět ničit.

A ano, samozřejmě, při příležitosti, která to vyloženě vyžaduje (divadlo, svatba, společenská událost), lodičky samozřejmě vytáhnu a samozřejmě si je obuju (a samozřejmě si sebou vezmu na přezutí baleríny).