úterý 5. dubna 2016

Je mi 30

Jako dítě jsem vyrůstala na vesnici, v malé uzavřené části, kde kam se člověk podíval, narazil na rodinného příslušníka. Takže moje kamarádky z dětství byly zároveň i moje sestřenice. Jelikož moje matka jako jediná byla přistěhovalkyně z města, neuměla kopat v záhonech ani hrabat seno, uměla jen hrát na klavír, navíc si ještě dovolila být katolička mezi samýma protestantama, byla vždycky za nejhorší. A já byla samozřejmě ta nejhorší dcera. Ostatní sestřenice byly vždycky lepší než já. Ve všem. Byly hezčí, šikovnější, chytřejší, hodnější, vychovanější, blonďatější. A já jim to záviděla.

Záviděla jsem jim hodně, a ony mi často dávaly najevo fakt, že jim opravdu co závidět mám. Třeba i to, že ony mají na baráku krásnou růžovou omítku, kdežto my jen obyčejnou šedou.
Když jsme vyrostly do puberty, bylo to ještě horší. Ony byly ty populární, měly hodně kamarádů, kluci z nich byli na větvi, dřív dostaly první pusu, dřív s někým chodily, kluci, kteří se líbili mně, dávali přednost jim. A já jim zase záviděla, chtěla jsem být jako ony.

Když už jsme byly každá na vysoké, odstěhovaly jsme se, už jsme se tak často nesetkávaly, ale vždycky se celá rodina scházela o Vánocích. Samozřejmě, že jsme se všechny sestřenice posadily k jednomu stolu, ony se předháněly v tom, která má co lepší, a my s mojí mladší sestrou jsme jen tiše poslouchaly.

Protože v jednu chvíli jsem došla do stádia, kdy jsem si začala uvědomovat, že je to vlastně všechno úplně jinak. A že nikomu nemusím nic závidět.

Poslední Vánoce jsem už na tomhle sletu čarodějnic nebyla. Byla jsem doma s vlastní rodinou. Sestra tam ale byla, a pak mi řekla tohle:

Když jsem je tak poslouchala, jak se mezi sebou baví o tom, jak by chtěly chlapa a vdávat se, víš co jsem si uvědomila? Že ony všechny chtějí to, co ty už dávno máš.

Ano. Holky, kterým jsem celý život všechno záviděla, teď de facto závidí mně.

Je nám všem už skoro 30. A já jsem jediná, která má manžela a dítě. A ony by to chtěly taky. A nemají ani toho manžela.

Nepřeju jim to, vím jaké to je být sám, nebo chtít dítě, když se dlouho nedaří (v jejich případě když není s kým). 

Ale uvědomila jsem si, jak jsem se jako malá holka trápila a úplně zbytečně.

Ono to, jaký máte barák, jaké máte vlasy, jak vypadáte, kolik kolem vás běhá kluku, je úplně jedno. Když je vám 15, život se vám zdá naprosto šílený a řešíte věci, které vůbec nejsou důležité. 

Včera mi bylo 30. Kéžbych se mohla vrátit do minulosti, vzít tu smutnou holku za ruku a říct ji, vykašli se na ně, není to důležité. Teď jím závidíš ty, ale když všechny vyrostete, budou závidět ony tobě.

Je mi 30. Jsem hnědovlasá, tlustá, drzá, sprostá jak dlaždič. Ale jsem šťastná. Jsem spokojená a snažím se neřešit kraviny.

Doufám, že mi tohle rozpoložení ještě nějakej ten pátek vydrží.