středa 29. června 2016

One Year Later

Před rokem jsem se pustila do cvičení.
Nebylo to první takové mé odhodlání, koneckonců dělat se sebou něco jsem chtěla už od útlého dětství. Od dob, kdy mě pořád někdo srovnával s jinými, kdy jsem nebyla dost hezká ani dost hubená na... (doplňte si sami cokoli vás napadne).

Problém lidí, kteří si prožili nějaké trauma je v tom, že nesnáší své tělo. Ne to, jak vypadá, ale obecně, necítí se v něm dobře. Jakoby to nebylo jejich tělo, jakoby se jej chtěli zbavit. Psychologové a psychiatři by vám o tom vyprávěli svoje, já také, ale tohle nemá být nějaký článek plný litování sebe sama. To, co se mi v životě stalo už neodčiním ani nezměním. Můžu změnit sebe. Jenomže, když se o tom člověk snaží půl života a stejně má pocit, že vlastně k ničemu nedošel, má to vůbec nějaký smysl?


Sebeláska je věda, fakt. A nejde ji získat ze dne na den. Mít se rád a vážit si sebe vlastně není tak těžké, vždyť každý člověk je něčím výjimečný, má nějakou hodnotu. I kdyby dělal jen tu nejzákladnější věc na světe, jako vykouzlení úsměvu na tváři někoho jiného.

Ale ne, není to tak jednoduché.

Před rokem jsem začala cvičit jógu. Respektive jsem začala cvičit tak nějak obecně, protože jsem chtěla zhubnout. Dnes, po roce, jsem už blíž k tomu uvědomit si a smířit se s tím, že moje tělo je jaké je a nejspíš ani nikdy jiné nebude.

Jsem kým jsem a jiná už nebudu.

Bože. Tohle zní jak kecy z nějaké laciné americké příručky nějakého samozřejměvoboruvelmivzdělaného pseudoautora, co si ji vydal na vlastní náklady.

Takže dost už těch životních mouder.


Jóga je těžká. Ano, opravdu je. Kór když jste velryba bez balancu. Zvednout tohle tělo na rukou je fakt fuška, trvá dlouho, než se někam posunete a kolikrát máte chuť se na to vykašlat. Máte pocit, že jste prostě na nic. Že byste se vlastně neměli o nic snažit, jen zalézt do rohu gauče a dělat, že neexistujete. Ačkoli vaše obrovitánské, nešikovné, neohrabané tělo prostě nikam neschováte.

Vyserte se na to! Nemáte důvod se schovávat! Stejně na vás není nikdo zvědavej ;)

Přesto chci být na sebe pyšná, za to co dělám. Jóga mi dala tolik možností! Mám obrovskou sílu, nechápu kde se ve mně bere, ale zvednout nějakou věc je pro mě najednou tak jednoduché. To, jak jóga za rok změnila moje tělo je neskutečné.
Někdy v zimě se mi stalo, že jsem přecházela přes rozšlapaný trávník a chtěla jsem přeskocit kaluž plnou bláta. To mi tak úplně nevyšlo, uklouzla jsem, ale nespadla jsem. Jen jsem se prohnula dozadu a opřela se o jednu ruku. Jen tak, jakoby nic. Dosáhnu na vyšší poličky, na víc vzdálené věci, chodím nahoru a dolů po schodech jakoby nic.


Ale jak jsem řekla, je to fuška. Hodně mi překáží moje velké břicho, opravdu se některé ásany dělají těžce, na příklad Vrána. Sice je fakt, že se v této pozici už alespoň pár vteřin udržím, což před tím rokem bylo naprosto nemyslitelné. Ale čeká mě ještě velká práce na svých rukou, protože břicho mi nedovoluje pořádně se do toho opřít. Ale udělám stojku. Fakt že jo. Zatím tedy jen tu základní verzi, na jiné stoje mám příliš velký pud sebezáchovy, mám strach, co by se stalo, kdybych se při tom rozplácla o stěnu.


Každopádně ale co se flexibility týče, tam je rozdíl obrovský. Třeba takový tanečník - před rokem jsem se v této ásaně ani neudržela, o nějakém protažení se mi mohlo jen zdát.


Jde ale o to, nějak se se svým tělem sžít. Zbavit se toho každodenního pocitu marnosti, nemít strach podívat se na sebe do zrcadla. Je jedno, že vaše svaly jsou stále schované pod nánosem tuku. Vy o nich víte. Je jedno, že pro někoho budete jen bečka sádla. Vy prostě víte, že na tom gauči nevysedáváte. A děláte to pro sebe. V tom je jóga super. Vyžaduje naprosté soustředění a sžití s vlastním tělem. A nezajímá vás co se děje kolem. Zajímá vás jen, abyste sebou z pozice stromu nesekli o podlahu ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře, pokud jsou relevantní a k tématu, jsou zde velmi vítány :)